Zimní přechod Brd

Autor: Admin (mailto:admin@tulaci.org), Téma: Zápis
Vydáno dne 13. 02. 1988 (1208 přečtení)


Oddíl byl nejenom pionýrským oddílem, ale také turistockým oddílem mládeže a tak se zúčastnil zimního přechodu Brd pořádaného Svazem turistiky ČSTV.

V sobotu 13. února jsme šli na výlet do Brd. Sraz jsme měli v šest hodin ráno před školou, kde Míla čekal již od tři čtvrtě na šest. Sešli jsme se tři chlapci a jedno děvče, z toho já jediný z Tuláků a ostatní z Rychlých šípů. Chvíli jsme ještě čekali na Honzu Lepiče, ten se však nedostavil.

Autobusem jsme jeli na metro, na stanici Družba (dnešní Opatov). Tam nás již čekal vedoucí odboru rodinné turistiky v Chodově, který nám sdělil fakt, že ani jedna chodovská rodina nechce jít do Brd. Posléze se tedy odebral zpátky do hajan, aby dohonil to, co s námi tak časně ráno pronocoval a my se s jedním přestupem dostali metrem na Smíchovské nádraží. Tam nás radostně přivítal Honza, který z objektivních příčin zaspal, a aby s námi v Brdech sdílel společnost, nelitoval ani peněz obětovaných na spolehlivé a rychlé TAXI.

V automatu jsme si koupili jízdenky a asi v osm hodin jsme odjeli vlakem. Cestu jsme absolvovali vstoje, z okna vagónu jsem pozorovali naši krásnou přírodu, probouzející se do dalšího rána a těšili se na náš výlet, ve kterém každý z nás viděl vysvobození ze stereotypu žádaným aktivním odpočinkem, kterým je turistika.

Na nádraží jsme byli zachyceni proudem turistů a vtaženi do kruhu okolo tří mužů, kteří nás jménem tělovýchovy všechny přivítali na Zimním přechodu Brd jako na oficiální akci. Tam jsme si dali první posilující svačinku a Míla mezitím vyzvedl na startu zápisní listiny. Za chvíli jsme po vyplnění potřebných formalit vyrazili s mapou v ruce k cíli. Ten byla ale ještě daleko a proto jsme všichni mimo Honzy a Míly podstoupili ještě jednu, naše chodecké výkony podporující, svačinu - i když za chůze - a s plnými pusami se kochali středočeskou krajinou.

Asi za půl hodiny jsme tratili všechny ostatní turisty z dohledu a i lidská obydlí se nám ztratila z dohledu. Objevili jsme se v hlubokém lese a jen z dáli se nesoucí zvuk Trabantu nám připomenul, že od civilizace zas tak daleko nejsme. Za chvíli ale i on utichl a my se sami ocitli ve skoro panenské přírodě a mohli vychutnávat její lady.

Menší zacházkou jsme si tůru prodloužili asi o půl druhého kilometru, ale báječné pocity ze svěží zeleně a do jara se probouzející fauny nám ji stokrát vynahradily. Čekalo nás ještě jedno přebrodění přes táním rozvodněnou říčku a již jsme viděli, že lidé nejsou daleko - v malebném údolí, které se rozkládalo před námi, byly rozesety chaloupky jako z pohádky a na svahu pod námi u cípu lesa čtyři včelí úly.

Za námi se objevily jiné pionýrské skupiny, které také chtěly být fit, a proto vyrazily ještě v hojnějších sestavách než my. Obdivovali jsme jejich ručně, podomácku ušité oddílové vlajky a jen litovali, že náš vlajkonoš se s námi této překrásné akce z důvodu nemoci nemohl zúčastnit. Ale to již naše soustředění bylo obráceno k jiné věci, a to k několika otázkám, které nás čekaly pověšené na jednom smrku. Naštěstí byly z oboru nám nejbližšího, a to z turistiky. Otázky jsme rychle a správně zodpověděli a tím získali náskok před ostatními, kteří převážně nebyli do sportu tak potřebného a zdravého, jako je turistika, zasvěceni.

Do této chvíle jsme prakticky stále zdolávali kopce a stráně, a proto jsme byli příjemně překvapeni, že na dalším kopečku půjdeme delší dobu po rovině. Již se kvapem blížila hodina polední a proto jsem se pustili do našich skromných, ale v tu chvíli lačně očekávaných, obědů, které se nám ráno podařilo vměstnat do našich chlebníků a toren.

Po krátkém oddechu který jsme si dali po docela dlouhém pochodu přerušeném jen fotografováním, které zorganizoval Míla do kronik našich oddílů, jsme pokračovali dále v pochodu a netušili, že nás čeká ta část pochodu, na které budeme muset použít své po celém perném školním týdnu již dost unavené mozky dalšími kontrolními otázkami. Byly opět pověšeny na stromech a později na plotech u místní hájovny a lesní školky. Týkaly se převážně zdravovědy, přírodních věd, ochrany životního prostředí, heraldiky, a topografie.

Poté jsme měli hodit nakreslenému panákovi svou sněhovou kouli přímo do vystřižené tlamy. Na to jsme se vydali hledat "něco", jak zněl název jedné hry, při které se v malém úseku lesa měl hledat jistý papírek s heslem. Po absolvování těchto disciplín, spíše zručnosti než tělesné a fyzické síly, jsme se vydali dále vytyčenou trasou, teď již po svahu do údolí.

Za chvíli začaly vzrostlé jedle a borovice řídnout, smrky se nám doslova rázem ztratily před očima a nám se naskytla báječná podívaná: stáli jsem u kraje lesa, na cestě, která se pod námi vinula až někam do nedaleka, lemovaná dvěma řadami do nebe rostlých topolů. Po naší levé ruce byla políčka, sem tam připomínající svým rozdělením Československo před kolektivizací a po pravé straně středočeská vesnička se stříbřitým potokem. Okouzleni jsme šli po cestě a plnými doušky nasávali tu krásu kolem, až jsme málem přešli předcílovou kontrolu, která se na nás mile usmívala a každému účastníku pochodu dala osvěžující sušenky a pamětní lístek. Tam jsme také dostali napsané podrobnosti o našem pochodu a válečných událostech v podbrdském kraji, jež by neměly být svým hrdinstvím a významem zapomenuty.

Dále jsme od Míly a Honzy dostali test mladých ochránců přírody. Při jeho vyplňování jsme si 20 minut odpočinuli a potom se čerství vydali na poslední etapu. Hned na jejím začátku jsme přišli do vesnice, která, ač byla sobota, byla liduprázdná. Prošli jsme okolo požární zbrojnice, kostelíčka a místní protipožární nádrže až na náměstí, kde jsme se museli zorientovat.

Za vesničkou jsem pokračovali po silnici a zpívali si pionýrské písně. Vzápětí nás opět obklopily stromy a tam jsme sešli ze silnice na lesní cestu. Brzy jsme spatřili červené střechy domků a hned nato došli do Mníšku pod Brdy. Tam jsme se usadili na lavičky poblíž místního barokního kostela sv. Václava, kde jsme byli před žhavými slunečními paprsky chráněni mohutnými stíny kaštanů a starých platanů. Obdivovali jsme výstavnost starobylého farního kostela a jen neradi odcházeli z tohoto útulného, žádným hlukem nerušeného kouta podbrdského Mníšku.

Na nádraží jsme došli asi půl hodiny před odjezdem našeho vlaku a probírali jsme tedy prožitý den. Ve vagónu jsme obsadili volná místa a již se těšili domů. Za okny ubíhala krajina a než jsem se nadáli, měli jsme vystupovat. Malým parkem jsme došli až skoro k Thomayerově nemocnici a autobusem č. 203 se pohodlně svezli až Na sádku. Tam jsme se také rozešli do našich domovů a vychutnávali sladké pocity zbylé z výletu.

Luděk Kovář